Psaní, spaní a cpaní

Mám neodbytný pocit, že můj blog je poněkud monotematický a dal by se charakterizovat třemi pojmy, uvedenými v titulku.

Moje milovana radiostanice R-118.

Ale opak je pravdou. Jsem košatá osobnost, zabývající se nepřebernou sbírkou témat a podnětů, které přináší každodenní probírání se texty nejrůznějších knih, bulvárních periodik, odborných statí, filosofických traktátů a kuchařek. A přemýšlím o všech těch slovech. Například teďka mě napadlo, že můj život mně někdy dost připomíná vojnu. Samozřejmě, že ne co do zbraní, i když zbraně mám rád. Mám je rád, často si o nich čtu a prohlížím si je na obrázcích, a přesto jsem nikdy žádnou nedržel, nedržím a držet snad nebudu. V tom to celé tkví. Mít to rád a nevlastnit to. Můj život mně připomíná vojnu svým rytmem. Na tomto místě musím dámám nebo nevojákům popsat, jak to vlastně na vojně za socialismu chodilo, protože kdo zná armádu dnes, nemusí o armádě, jak jsem ji poznal já, vědět zhola nic.

Pominu všechny ty majory, kteří svým dcerám podepisovali z útvaru ukradené vycházkové knížky, když tyto šly za odměnu do kina. Ty dcery se svému otci, takto hrdinovi od Buzuluku, značně nervově a psychicky postiženému válečnou a těsně poválečnou vřavou, odvděčily tím, že byly vojíny základní služby jeho útvaru používány jako plukovní matrace, neboť civilní kluci od nich utíkali. Nechtěli přijít o život pistolí pomateného starce. Pominu rovněž všechny ty poručíky, jimž často vlivem jejich vychodniarskeho nářečí nebylo zhola rozumět, všechny ty rotné a rotmistry, mnohdy ještě holobradé, zato s vojenskou školou vyžehlenými mozkovými závity, s nimiž se nebylo možno domluvit na jiném tématu, než na délce pořadového kroku podle řádu Zákl. 1.1. Pominu všechny, jimž hráblo z té pakárny, a otočili zbraň proti sobě, jen co jsem u útvaru absolvoval ZVS, základní vojenskou službu, armáda miluje zkratky, ale ty by si zasloužily samostatný článek, zažil jsem tři pokusy o suicidum, z toho dva úspěšné. Ono, když si sednete pod strom, opřete hlavu o kmen a ústí hlavně vsunete do úst, byl by zázrak, kdyby to nevyšlo.

Pominu vzpomínky na kluky, kteří do mé paměti vyryli brázdu, v níž se procházím dodnes. Chodilo to tam tehdy tak, že jeden automechanik od boha, který diagnostikoval závady na motoru pouhým poslechem jejich zvuku, měl zcela banální a nepodstatné kázeňské a ustrojovací přestupky na denním pořádku, prostě nosil čepici v kapse, rukávy míval vyhrnuté, a co chvíli se nechal nějakým svědomitým a důsledným důstojníkem přistihnout v takových ustrojovacích nedbalkách. Neopomněl také brunátnému důstojníkovi poklidným hlasem sdělit, co za důležité považuje pro změnu on sám. V takových chvílích důstojník zpravidla už vylučoval pouze sliny a vydával neartikulovaný řev, z něhož se dala vyrozumět pouze slova: "Boha jeho, je toto možné?" A tak poklidný automechanik trávil většinu svého vojenského času v base, odkud ho velitel vytahoval jen po dobu cvičení, protože jeho zlatých rukou bylo potřeba, aby se všechna ta nenávistně udržovaná a nenávistně používaná veteránská technika dostala na místo určení. Zpravidla se na tom cvičení zase někam zatoulal a po návratu putoval zase do báně. Toto všechno pominu, ačkoli by se o tom dal napsat román.

Ale řekl jsem, že mně můj život připomíná vojnu rytmem a myslel jsem to tak, že se mně často stává, že někam spěchám, abych tam pak dlouho čekal. Na něco, na někoho, lhostejno, prostě čekal. A to byl hlavní rys rytmu života na vojně, který jsem vypozoroval. Tam se spěchá, aby se dlouho potom čekalo, tam se spěchá někam, kde se pak nemá dlouhý čas co dělat, vojsko poklusem chvátá na místo, kde se seřadí a postává, zatímco nižší důstojnický sbor stojí opodál v hloučku a pokuřuje. Vojska mají jen pohov, nikoli volno, vojsko nepokuřuje. Na vojně totiž, když stojíte ve tvaru, musíte dostat povel: Pohov, volno, kouřit dovoleno! Jinak sušíte svou nikotinovou hubu.

Takže vojsko suší takzvaně hubu, tudíž špačkuje, nižší velitelé pokuřují a špačkují stejně jako vojsko. Jen opodál, v úkrytu, například v okně štábu nebo za rohem budovy, špehuje příslušník vyššího velitelského sboru ty čekající a tetelí se radostí, jak je to pěkně sere, že na něj musí čekat. Vychutnává si svou opojnou drogu moci, kterou v sobě musel dusit celé ty roky, kdy patřil mezi čekající a špačkoval.

Ještě chvilku, a ještě další chvilku počká, a pak ještě chviličku, jen co se všichni naserou a vyžhaví do běla, a teprve pak s předstíraným chvatem vyrazí směrem k armádě, nižší důstojnictvo rychle zašlápne vajgly botou, rozezní se povely a mužstvo vypne jako jeden muž hruď v pozoru. Nastává všem dobře známé divadlo, v němž ten hodností nebo funkcí nejvyšší z čekajících, namísto aby svému přicházejícímu spolubojovníkovi a často příteli řekl: „Kde trčíš, debile, my už tady máme umrzlé prdele!“ zařve na celé kolo: „Soudruhu podplukovníku, třetí prapor se shromáždil na váš rozkaz!“ Mezi soudruhy se samozřejmě všude tykalo, ale vojenské řády převzaly z armády prvorepublikové zdvořilé a devótní vykání a tak si i vojín s frajtrem na cimře při vstupu nebo opouštění místnosti podle řádů vykali.

A ještě jeden rys mého života mně vytanul ve spojení s vojnou. Na vojně se bezdůvodně dupe po nádvoří a zpívá nejapná píseň, dnes sice nedupu v kanadách po nádvoří, nýbrž jedu pohodlným autem, ale nejapná a bezduchá píseň mě provází stále. Kdysi jsme se bavili starým vojenským vtipem: Mé tři nejoblíbenější písně jsou tyto dvě: Přes spáleniště a Směr Praha! (pro nezasvěcené dodávám, že se jedná o píseň jedinou, jejíž název zní Směr Praha! a začíná slovy: Přes spáleniště, přes krvavé řeky…)

No ale řekněte, nestává se vám, že chvátáte na tramvaj, na vlak, na schůzku, běžíte na poslední chvíli, abyste stihl dohodnutý čas, a tam pak okouníte další půl hodinu, než se dostaví ten či to, co tam mělo být před tou půlhodinou. V tom jediném je můj život podobný vojně. A pak že mé blogy jsou monotematické, že v nich jenom píšu o tom, jak sním, spím a žeru. O vojenské kuchyni a kantýně jsem se nezmínil ani slovem. Snad příště.