Všechno je jinak.

Zatímco si přejeme se odlišovat zevnějškem a v duši chceme být jako ostatní, máme to zpravidla naopak, aniž bychom chtěli. Nosíme strakaté uniformy a uvnitř jsme tak odlišní, že si nedokážeme porozumět navzájem.

Jak mě to napadlo: Uchechtnul jsem se včera, když jsme čuměli v hospodě na hokej a kamera zabrala kluka s holou lebkou a čupřinou nagelovaných zelených vlasů nad čelem, říkám „No ty ses vyloupl, kedlubno!“ a můj mladinký přísedící říká: „Proč, mně se to docela líbí,“ a já mu odpovídám: „Ale jo, mně také, já se jen pousmál nad tím, jak zapadá mezi toho s fialovou čupřinou a toho s modrým čírem!“ Dál jsme to neřešili, nemělo by to smysl, protože bychom nikam nedošli. Já byl naprosto stejný jako on, když mně bylo tolik, jako jemu. Jen ty vlasy nebyly zelené, ale sahaly centimetr přes uši. Tehdy to bylo stejně "provokativní" jako dnes třeba punker nebo EMO.

Všichni úporně hledáme cesty, jak se odlišit od ostatních a nacházíme je pouze vně nás, na povrchu, nosíme odlišné účesy, nakupujeme modely v buticích, abychom vypadali jiní než ti ostatní, a přitom tím, že jsme na tuhle filosofii přistoupili, jsme se stali velmi stejnými, pořídili jsme si mimikry stejné jako naše okolí. Jen společnost jako celek je o něco strakatější, než byla dříve. Však ono kolo dějin na tu dnešní strakatost zareaguje zase její negací, viz monochromatičtí příznivci stylu EMO s jedinou doplňkovou barvou, připomínající ve fotografii styl low key, kdy byl obrázek laděn do velmi temných až černých valér a jen jediný objekt na něm svítil zářivou bílou, třeba bělmo očí nebo pablesk šperku.

Tam však, kde jsme každý unikátní, uvnitř nás, tam se odlišovat nechce nikdo, všichni myslíme uniformně a nebýt různorodých politických stran, tak budeme volat i stejná hesla. Ví bůh čím to je, možná tím, že to naše unikum není vidět na první pohled a zběsilá doba herních konzolí a jiných zjednodušovačů a akcelerátorů žádá identifikaci na první pohled, nikdo nemá čas se zdržovat druhým pohledem natož studiem věci, nikdo nechce s někým o něčem mluvit. Nechceme mluvit. O nikom, ani o sobě.

Svůj světonázor máme buď napsaný na tričku i s ilustrací, nebo načesaný na hlavě, vytetovaný nebo nakreslený na bicepsu, nalepený na karoserii, tomu jsem se pousmál, že jen na povrchu touží být každý jiný, že uvnitř mu nevadí se ztotožňovat a být stejný, nevymykat se. Mladý přítel pak už nemluvil, když viděl, že jsem se obrátil do sebe. Možná to považoval za osobní urážku. Já rovněž nehledal další argumenty a jednoduše pozvedl sklenku rumu směrem k němu. Smířlivě opětoval gesto a už jen tak za vozem mě ze svého života odhlásil: „Jistě, ještě nikdy sis v hospodě nedal Four Roses nebo aspoň myslivečka na zahřátí, rum tě přijde laciněji, ten tvůj rozumující společníček, čteš si nápojový a jídelní lístek a děláš ramena, jako bys viděl do pyramid, chytráku, ale co jsi jiného, než EMO s fousama, máš kebuli pepř a sůl a myslíš, že tě bude někdo poslouchat, vole nacamraný pětkrát destilovaný?“

Ale já mu neoponoval, já už se viděl ráno, počasí bude jistojistě tak akorát, jako bylo minulou a také předminulou sobotu, vlastně jako je každou sobotu, co si vyjdu sám. Počasí je vždycky krásné, někdy svítí slunko, to když není tak hezky, zato když je tak krásný fukéř, že po deseti minutách mně teče z očí a z nosu, tyhle teplé prameny začnou na vousech mrznout a chutnat slaně, tehdy to krásné počasí způsobí, že jen tak na chviličku se schovám jako jeskyňky nebo jezinky, nebo co to vlastně bylo za potvory tehdy na návštěvě u Smolíčka Pacholíčka, do našeho supermarketu. Je tam za rohem taková malá kavárnička, šest stolků a za barem milá Madlenka, tam si dám hustou krémovou čokoládu se šlehačkou, miluji ji do skla. To je totiž naprostá nádhera, jak můžu pozorovat, jak se šlehačka veleopatrně spouští po skle mezi horkou čokoládu a dělá roztodivné psychedelické vzory na stěnách, to vše v kouzelných valérech temně hnědé. Zatímco venku lidé posmrkují a vichřice jim spouští pramínky z očí a nosů.

V sobotu jsem pocoural sám, v neděli pak už kolektivně, dokonce na dvě místa jsme vyjeli, to první bylo hezčí co do přírodních krás, ale nebyly tam hospody, a tak jsme museli vzít opravu, výletní hospody k přírodě patří jako k velbloudovi hrby. A tak jsme po menší procházce lesní cestou poseděli v rybářské krčmě, u stropu sítě, na stěnách pruty a trofeje, ve zdech obrovská akvárka, a kafe hnusné a kofola moc bublinkatá, pivo jsme žádný z nás nechtěli, bylo jich dost od včerejška, ale jestli bylo v duchu těch ostatní položek nápojového lístku, tak také stálo za prdinec. Uzavřel jsem debatu názorem, že asi trubky mají ponořené do toho rybníka za barákem a jeli jsme domů a byl večer, den sedmý a já si zpočátku klátil hlavu u bedny a v devět zalehl na matrace, poetická noc, brumlal jsem si pod fousy známou mou báseň

řekni mi něco v devět
třeba že jsem tvůj medvěd
řekni mi něco v deset
nebo mi zmáčkni reset