Maminka říkala,

že by jí ani nevadilo, že je alkohol pro tatínka škodlivý, kdyby nebyl tak drahý.

Měl jsem v neděli už dosti hnípání a tak jsem si vyšel před obědem jen tak se cournout městem, byť vítr byl z rodu fukéřů prasáckých a sněhové vločky nebyly vločky ale nože, snažící se mně vypíchnout přimhouřené a slzící oči. Poslyšte, já jsem v sobě objevil další dědičnou chorobu. Vždycky mně bylo divné a někdy až odpudivé, když jsem sledoval otce, který v místnosti seděl a četl si noviny naprosto v klidu, a pak vyšel na dvorek na pět minut, jen co by přinesl dřevo do kamen nebo podobnou maličkost, a vrátil se s uslzenýma očima a tekoucími hleny pod nosem. Řešil to rukávem nebo neuvěřitelně mokrým ušmudlaným kapesníkem (žil po smrti matky dlouhá léta v baráku sám a tak poněkud zpustli. Barák i on.)

Topil si v kamnech celoročně, protože na plynové a elektrické spotřebiče moc nevěřil. Stejně tak nevěřil elektronice a za celý svůj život nevzal na milost elektronické kalkulačky a tvrdošíjně své výpočty (vykupoval nějaký čas jablka a výpočet ceny za bedničku padavek byl úkon pro řídící středisko NASA v Houstonu) prováděl na předpotopní mechanické kalkulačce značky Nisa (to já byl jiný kanón, mě učili ve škole na mechanickém Rheinmetalu, který měl před i za desetinnou čárkou poctivých dvanáct nebo snad patnáct míst, jezdec sahal přes celou lavici až do uličky), jestli si kdo z vás pamatuje ty béžové a hráškově zelené počítací stroje, jimiž bývaly tehdy vybaveny všechny kanceláře. Tato „mašina“ ležela vyřazená a odepsaná někde ve skříni pěkných pár let, než se jí otci zželelo a odnesl si ji domů.

No ale proč o otci vyprávím, já to mám „nemlich ten samé systém,“ vyjdu z baráku a do tří minut mně teče z očí a z nosu, ať je léto nebo zima. V zimě to bývá lepší, protože je pod mrakem, v létě mě ještě do očí bodá ostré slunce a tak si na oči aplikuji sluneční brýle a pajdám po městě jako Stevie Wonder. A tak jsem si tedy v tu chvíli, o níž mluvím, popajdával parkem, posmrkoval svědomitě a sledoval, jak mně slzy odkapávají na bundu a sjíždějí po moderní tkanině na zem, aniž by se vsákly.

Nicméně nebyl jsem sám, kdo se kolem dvanácté parkem vracel z města k bydlišti, šel jsem zvolna a přede mnou se hrbil mladý tatínek s tříletou holčičkou, která se zničehonic pustila jeho ruky a začala rozdupávat jakousi sněhovou hrudku. Tatínek ze setrvačnosti pomalými krůčky poodešel asi pět kroků, protože už tušil, že dostane doma vyhubováno, kdeže jsou v té slotě tak dlouho, když se ozval dosti hlasitý a s příslušným akcentem na začátku slova zvolaný povel „Stůj!“. Chviličku jsem se rozhlížel, kdo má zde tak vybroušenou povelovou techniku, když v tom se ozvalo podruhé „Tati, stůj!“ Tatínek poslušně beze slova strnul a holčička se věnovala dál svému udupávání.

Sklonil jsem hlavu, zaryl pohled do sněhu a styděl jsem za toho kluka, který neuměl své dceři ujasnit, jak má někoho o něco slušně požádat, a to všechno jenom ze strachu ze své milované manželky, protože to nepromluvila ona dívenka nýbrž její maminka, ale jak se bude žít holčičce, až se svou povelovou technikou narazí na lidi, kteří ji nebudou tolik milovat, o tom už jsem radši nepřemýšlel a mazal domů, abych nezmeškal oběd. Nestálo by to za to.

Vyvstala mně na mysli ona holčička ještě jednou, večer, když jsem před usínáním přemýšlel a v tichu naslouchal svému tělu, uvědomoval jsem si, jak málo dnes rodiče dbají na vzdělání svých dětí, jak mně mí rodiče čítávali a já svým dětem také ještě občas čítával (to sebezapření), jak ta holčička sama si bude muset hledat cestu jak k lidem, k sociální inteligenci, jak ji rodiče krom bezohlednosti zhola nic nenaučili, a od té to myšlenky jsem pokračoval dál, jak mizí vlastně ze světa pohádky, kde dobro a zlo bylo jasně definováno aby neměla robátka v hlávkách zmatek, naší generaci se pomalu stával kladným hrdinou sympatický Belmondův gauner, dnešní mlátičky se mně ani nechce připomínat, a přemýšlím dál, jak všemu vládnou peníze, jak se ani ve filmu nebo knize už neobjeví narážka na nějakou literární postavu či hudebního skladatele, aby autor neusvědčil z hlouposti a neodradil své potencionální negramotné čtenáře či diváky ve světových metropolích jakož i Patagonii, málokdo už dnes bude vědět, koho všeho z nás označil Kennedy O´Toole za Spolčení hlupců, a v noci v bedně při předávání Oskarů lezou z jinak docela inteligentních lidí takové bláboly: „Děkuji svému otci, své matce, svým dětem, svému psovi…“

Proč nikdo neřekne, jak je to doopravdy, že děkuje svému agentovi Saulovi Abramowitzovi za to, že prolezl devatero zadků a vytíráním nebo vydíráním získal pro ni nebo pro něj tu roli, co o ní tvrdí, že mu byla psána na tělo, dále že děkuje režisérovi Francisi Lincolnu Cofollovi, který nesčíslněkrát překonal nutkání na zvracení, než z něj vyrazil oskarový herecký výkon, že děkuje všem maskérům a animátorům, kteří vyplnili ve filmu chvíle, kdy by se jinak nebylo nač dívat, no zkrátka, proč ti lidé lžou všem okolo? Elementary, dear Watson, protože jako prvnímu začali lhát sami sobě, a lhaním jiným ve svých očích dodávají důvěryhodnosti své prvotní lži. O peníze jde až v první řadě.

víš,
já dnes budu muset
vecpat své ischemické srdíčko
do poštovní schránky
aby spolu s tisíci zdravými
přineslo radost miláčkovi

jakpak se cítíš
v té únorové pandemii
chřipek a lásky?