Titanic je jenom vrak

a jaká to byla svého času loď. Tam, kde leží, teplota vody je nějaké dva stupně, a přesto rez jej pomalu rozežírá a za pár stovek let po něm zůstane jen jakási neurčitá magnetická anomálie na dně.

Na hmotných předmětech nejlépe vnímáme tok času, rychlost té fyzikální veličiny, co dostane vše živé i neživé na lopatky, můžeme se bránit, jak chceme, dříve či později z nás zbude méně než pavoučí povzdechnutí. Pohledem na sebe sama tu rychlost tak exaktně nezjistíme, naše zrcadla našim očím v hrdlo lhou podle toho, jak máme naladěné mozky. Jen hmotný předmět nám tu rychlost předvede jako časosběrný dokument. Já to třeba vidím nejlíp na foťákách.

V dobách své největší slávy jsem jich současně používal až pět. Míval jsem v dětinských začátcích ruský Zenit, ten uměl mít dva objektivy, Helios 2, ten byl světelnější, 2/58, a ještě jeden, ten měl světelnost 3,5, ale já do něj používal vedle té osmapadesátky, což už na portréty docela stačila, ještě 2,8/135 Meyera, starý dobrý manuál se závitem 42x1. Ten Helios měl takovou vychytávku, jako že sis nastavil clonu na prstenci a mohl jsi ostřit při otevřené díře, až před expozicí jsi otočil dalším prstencem nadoraz a ten nastavil předvolenou pracovní clonu v objektivu, tohle u Prakticy PLC 3 s kovovou lamelovou šlickou (štěrbinovou závěrkou), na niž jsem přešel po Zenitu, nahrazovala taková hrazdička, která v okamžiku expozice zatlačila čudl na dně objektivu a ten nastavil pracovní clonu, jenže když jsem na reprodukce používal neelektrické mezikroužky, tak se z elektrických objektivů staly manuální a vychytávky na nich přestaly fungovat. No ale to jsem zase jinde, chtěl jsem jen říct, že oba ty objektivy kreslily docela dobře, ale jak jistě víte, fotka zdaleka není o mašině, možná ani z třiceti procent, ta je pořád z valné většiny o oku, mozku, ruce a srdci fotografa, a dobré fotky vznikají, až se tohle všechno sejde a secvičí, ale to všechno také už dávno víte.

Tak jsem milý Zenit prodal známému, o němž jsem měl jistotu, že jím neprotáhne za rok více jak nějakých pět kinofilmů, protože já jím za rok prohnal ke dvěma stovkám filmů (vyvolával jsem někdy i pět filmů současně a tak jsem lázně nenasazoval do destilky ale do normální vody z kohoutku a tu z posledního tanku už vylil přímo do odtoku) a začala se zpožďovat jeho plátěná štěrbinová šlicka, ale to by tak nevadilo, zpomalení a tím prodloužení expozice mohl člověk kompenzovat zacloněním, ale tam začala váznout synchronizace mezi počítacím ozubeným kolečkem a navíjecí cívkou, tak kolem patnáctého či osmnáctého políčka to protrhlo perforaci a musel nastoupit rukáv, pokud chtěl člověk z filmu něco zachránit. To už jsem si z metráže motal do cívek jen asi metrové kousky kinofilmu. Jak se to pak cpalo do tanku, na to raději ani nevzpomínám. Tak mně zmizel ze života Zenit a dnes si mohu vysnít, komu v rukou skončil a jak vůbec skončil. Jestli sklo z jeho čoček někde na skládce přežilo požár odpadků a celé začernalé odpočívá jako Nautilus pohřbeno v padesátimetrové hloubce komunálního odpadu a rekultivační zeminy. A snít o mladé studentce archeologie, která je za pět set let najde a bude v počítačové databázi hledat model přístroje, z něhož pochází.

Hele, a vzpomínáte si, pamětníci, jak se přestaly dělat tanky s drážkami, vybavenými kuličkami na posouvání filmu a nahradila je jen taková vybrání po stranách a člověk musel synchronizovat ruce, aby ten film do tanku nasoukal?

Všechny ty mašinky a celou fotokomoru jsem rozdal, nechal jsem si jako památku na analogové časy jen takový prastarý bakelitový válečný box 4,5x6 (snímky na svitkový film šly na výšku), s jedním časem a dvěma clonami, z nichž ta druhá se v objektivu zasunuje do zorného pole páčkou a tvoří ji plíšek s poloviční dírkou než má objektiv, je to fixfocus, no a pak už několikrát vzpomínaného Voigtländera Bessu 6x9, jemuž se ale časem rozlepily čočky a přestal ostřit, no a už se mně nechce jej nechávat opravovat, už s ním nikdy nebudu dělat, jen se na něj koukat a čas od času jej vyčistím, protože ta kůže na harmonikovém měchu plesniví. Ani jeden neměl žádné počítání a aretaci, člověk si musel pohlídat, aby obrázky nešly okraji přes sebe a mezery byly přibližně stejné, ale to se dalo zvládnout po troše zácviku.

Sejde z očí, sejde z mysli, já jsem zbavitel, já se umím věcí zbavovat, někdy mně to až dělá zvrácenou radost, jak snadno věci opouštím a jak snadno za sebou pálím tyto pomyslné mosty s milovanými věcmi, potažmo však i s celou dobou, s nějakým konkrétním prostředím, v němž se vyskytovaly a které já již opouštím. A stejně snadno se loučím s lidmi, se zážitky, ale ty už v době opouštění jsou zpravidla zase nahrazeny novými, mnohdy spíše vysněnými než zažitými prožitky. Sejde z očí, sejde z mysli, tohle úsloví jsem začal používat, když mně narostlo břicho a skrylo mým zrakům vlastní moudí. Vytvořilo tak jakýsi živý pomník padlému hrdinovi.

A tak nám předměty svým rozkladem a zánikem ukazují rychlost toku času, když jsem nahoře vzpomněl foťáky, jiným a možná lepším přirovnáním mně přijdou auťáky nebo dopravní značky, když nemá ta trubka nesoucí značku nahoře krytku a stojí v ní voda celý rok, to by v tom byl čert, aby neuhnila, nejmenovaná komerční televizní stanice to však jako velký objev nějakého polopříčetného redaktora svedla na pejskaře, teda samozřejmě že na jejich psy, jsem dalek toho, abych tvrdil, že uhnívající kotvící patky dopravních značek očurávají lidé, když o tom tak přemýšlím, tak dámy by s takovou praktikou měly docela problém.

Na starých škodovkách vždycky začaly hnít nejdřív plechy na blatnících a předním kufru tam, kde byly kapsy, v nichž se rovněž dlouhodobě držela voda, plechy hnily v dobách, kdy žádná komerční televize nebyla a tudíž nemohla šlendrián z výroby svádět na chudáky němé tváře, ačkoli, teď si uvědomuji, že někteří hafani jsou všechno jen ne němá tvář, no ale zpět ke rzi, fotoaparáty, auta, dopravní značky a Titanic budou hnít i v době, kdy po žádné komerční televizi nebude ani vidu ani slechu, psi štěkají a karavana táhne dál, jak se říká, pro samé reality šou nebude mít za chvilku ta zatracená nejmenovaná komerční televize čas na žádné zprávy krom katastrof, a lidé se od ní odvrátí stejně znechuceně jako od opilce v parku.

Ale já vás musím opustit, je už docela večer a já mám v chladničce šest vídeňských párečků, vezmu si nějaký solený a makovaný rohlíček, francouzskou hořčičku, nakrájím a posolím si rajčátko a okurečku, ó já se umím pohladit, to já zase jo, tak se tu mějte, drazí čtenáři, a mohu-li vám poradit, čtěte z novin jen černou kroniku, obsahem už dávno předčila rubriku Humor.